Když mi před pár měsíci přišla pozvánka na pětidenní výcvik kraniosakrální terapie od Marka Bohunického, hrklo to ve mně nadšením a měl jsem jasno: “Tam chci.” Bylo to nejvíc pocitový rozhodnutí za hodně dlouhou dobu. A jak se ukázalo pozdějc, tak i jedno z nejlepších.

Už nějakou dobu mě život vede k vědomější práci se svým tělem. Začalo to soustředěním se na tělo při meditacích, na dýchání během dne, pak jsem začal mnohem víc naslouchat tělu při rozhodování se a při interakcích s lidmi. Výcvik v “kraniu” posunul moji vnímavost na další úroveň. Zažil jsem, co to znamená vědomý přijímající dotek, při kterém jsou respektovány hranice druhého, ale zároveň je v něm stále blízkost a citlivost. A taky jsem si uvědomil, jak obrovský léčivý potenciál se v takovém doteku nachází.

Seznámení se s kraniosakrální terapií

Výcvik proběhl letos v lednu v kouzelných prostorách na Kubasově chalupě. Na tohle místo jezdím docela často na různé semináře. Miluju tohle místo, je tady skvělá energie. Znám se s majitelem Michalem Kubasou, vědomým mužem, který stejně jako já absolvoval roční mužský výcvik s Vision questem.

Sešlo se nás 14 účastníků, plus mínus vyrovnaný počet mužů a žen.

Začali jsme zvolna. I když jsem čekal, že hned první den naskočíme naplno do praktických cvičení, začátek semináře byl spíš o povídání, poznávání se mezi sebou a vytváření bezpečného prostředí. Ten teoretický úvod nám myslím vše hodně pomohl se zklidnit.

Dozvěděli jsme se základy o kraniosakrální terapii, které teď zkusím v kostce vysvětlit.

Jde o metodu, při které terapeut pomocí vědomého doteku na různých částech těla klienta (normálně oblečeného) naslouchá jeho tzv. Dechu života. Jde o základní projev životní síly v každém člověku (nemá nic společného s klasickým plicním dechem). Projevuje se jako pulzace různých tkání v těle, přičemž tím úplně nejzákladnějším jevem je pulzace mozkomíšního moku proudícím mezi lebkou (kranio) a křížem (sacral). Odtud plyne i název terapie.

Dobrý terapeut se na tento Dech života v klientovi dokáže pomocí doteku nacítit a začíná ho vnímat jako takové vlny, které skrze tělo klienta procházejí. Může taky například vnímat mikroskopický pohyb lebečních kostí mezi sebou, různé svalové kontrakce apod.

Všechno jsou to vlastně pohyby, pomocí kterých se tělo klienta snaží samo dosáhnout vnitřní harmonie. Hlavním záměrem terapeuta je poskytnout klientovi oporu a pocit bezpečí a přijetí. Aktivně se terapeut nesnaží nic opravovat. A záleží na klientovi, jak moc si dovolí se na základě toho, co mu napovídá jeho vlastní tělo, autenticky projevit. Čím víc si klient dovolí být opravdový, tím větší zázraky se při terapii dějí.

První cvičení – hlazení

První praktické cvičení spočívalo v hlazení po rukou a nohou pro navození relaxace před samotnou terapií. Domluvili jsme si dvojici s jednou příjemnou ženou, byl jsem na to hodně zvědavý.

Jako první jsem byl já terapeut (tedy ten, kdo se dotýká ležícího klienta). Už od prvních okamžiků, kdy jsem se své klientky dotknul, jsem vnímal, jak moje racionální část mozku vypíná, a já se nořím do přítomného okamžiku a soustředím se jen na svoje ruce a místa doteků. Cítil jsem se najednou, že vím, co mám dělat, byl jsem ve “flow”.

Bylo to oboustranně velmi příjemné, a klientka mi po skončení cvičení řekla, že byla naprosto unešená. Tak tohle bude jednoduché, říkal jsem si. Očividně jsem talent.

Po výměně rolí v té samé dvojici jsem byl překvapenej, jak moc jsem vnímal její nervozitu, a paradoxně jsem si to celé užil míň než předtím. Uvědomil jsem si, jak jako klient vnímám i jen náznaky zaváhání terapeuta. Začal jsem mít podezření, že až tak jednoduché to celé nebude.

Zážitek absolutního sebevědomí

Během jednoho úseku, kdy Marek vysvětloval teorii, jsem pocítil silnou potřebu na Marka kývnout, tak jsem to udělal. Na oplátku mi hned pokývnul zpátky a vzápětí řekl ke skupině: “Tak, a teď si uděláme jedno cvičení. Martine, můžu tě poprosit?” obrátil se na mě. Tak jsem šel.

Vysvětlil nám, že si teď uděláme takovou konstelaci, a že já budu představovat centrální téma (později nám řekl, že šlo o téma sexu). A že od teďka si to tady můžu zařídit, jak chci.

V tu chvíli ve mně něco přecvaklo. Jako kdybych na sebe převzal roli někoho, kdo si je úplně jistý tím, co dělá. Okamžitě jsem vyklidil celý koberec uprostřed od všech předmětů, odsunul jsem lidi stranou. Marek pak pozval na koberec lidi, kteří se chtějí konstelace taky zúčastnit (zapojily se zhruba dvě třetiny lidí). Následovalo asi hodinové představení, a zdálo se, že ho diriguju. U každého člověka, který se mnou v konstelaci přišel do styku, jsem věděl přesně, co udělat (i když jsem vůbec netušil, proč to dělám a kam to dospěje). Jako kdybych měl najednou sílu a svolení chovat se tak, kam mě vede moje tělo, aniž bych řešil, jak to navenek vypadá.

V konstelaci došlo i na pláč a smích. Na někoho jsem byl příjemný, na někoho celkem ostrý a přísný. Někomu jsem nedovolil mě obejmout, protože jsem to tak necítil, někoho jsem obejmul sám od sebe.

O přestávce pak za mnou lidi chodili a říkali, že to pro ně byla transformativní zkušenost. A já přitom ani nevěděl, co dělám, jenom jsem se napojil do jakéhosi flow. Měl jsem pocit, že se skrze mě projevovalo něco většího. Připomnělo mi to stavy, které mívám při užití některých moudrých šamanských rostlin, kdy odpadá strach z toho, co si pomyslí ostatní, a do popředí vystupuje moudrost, která jedná s absolutní sebejistotou.

Zpětně přemýšlím, co z toho, co se stalo, bylo o mně. Kladu si otázku, jestli bych se náhodou takhle nechoval, kdybych se úplně uvolnil a přestal úplně řešit, jak vypadám před ostatníma a jak moje chování přijmout?

Odpověď na tu otázku zatím neznám, každopádně všem doporučuju si alespoň jednou v životě konstelace vyzkoušet (ideálně pod vedením někoho zkušeného), dokážou člověku otevřít nový svět.

Terapie od Marka

Během praktických cvičení mezi námi chodil Marek a připojoval se jako podpora pro terapeuty. Byla to pro mě vždycky silná zkušenost. Kdybych to nezažil, tak neuvěřím, jak může pouhý dotek člověka navždy transformovat.

Zažil jsem asi poprvé v životě pocit, že se mě dotýká někdo, kdo mě úplně přijímá a podporuje (nepočítám své drahé rodiče)…a přitom se nenechává strhnout mými prožitky, neutíká ode mě a je v tom se mnou. Jako kdybych najednou mohl konečně vstoupit do svého těla, porozhlédnout se v něm a začít mu naslouchat. A následně se zachovat v souladu s tím, co mi napovídá.

Vnímavý lektor Marek Bohunický

Při jedné takové situaci s Markem jsem najednou začal zvedat výhružně ukazováček. Cítil jsem, že je na mě moc pozornosti. Pak jsem se i rozmluvil. Ptal jsem se, co má Marek za problém, že si mě tak všímá. Říkal jsem mu, ať si všímá sám sebe. Marek se ale ode mě neodtahoval, jenom se mě dál dotýkal, usmíval se, a vtipkoval: “No to je legrační, klient říká terapeutovi, aby si ho nevšímal.” To mě ještě víc naštvalo.

Pak se to najednou přecvaklo a začal jsem se, nevím proč, smát. Na to Marek okamžitě zareagoval a začal se smát taky. To ještě víc rozproudilo můj smích.

Potom zase jako když utne, přepnul jsem se zpátky do vztekacího módu. Po několika minutách se Marek rozloučil a šel k dalšímu člověku. Zůstal tak se mnou jenom kolega v roli původního terapeuta, a bylo vidět, že začíná mít trochu strach, co se se mnou děje.

Začal jsem se klepat po celém těle. A najednou se vlna mojí nenávisti k Markovi zvedla, celý jsem se vzepjal a zařval jsem: “NESER MĚ!!!”

Zařvalo to celé moje tělo, jako kdyby příkaz k tomu šel úplně mimo můj mozek (později mi lidi říkali, že můj hlas vůbec nepoznali).

Hned vzápětí ty všechny emoce opadly, a už jsem se jenom třásl. Ten dojezd trval několik minut, a i když to možná vypadalo, že nějak trpím, bylo to hrozně úlevný a příjemný.

Při pohledu zpátky si myslím, že se tehdy konečně naplno projevila jedna z mých podosobností – ta, která se snaží držet si odstup od situací a od lidí, a spíš pozorovat. To, že takhle postava dostala prostor se projevit, způsobilo, že od té doby u sebe víc vnímám, když někdo překračuje moje hranice, a rychleji a jasněji se ozvu, že se mi to nelíbí. A díky tomu jsem naopak schopnej být lidem blíž v situacích, které jsou mi příjemné…jako kdybych se naučil plněji se zapojovat.

Když má terapeut strach

Asi třetí den výcviku jsme nacvičovali dotek na čele.

Ležel jsem, a na mojí hlavě měla položené ruce jedna žena. Po několika minutách jsem začal mít pocit, že se mi prsty zarývá do čela. Poprosil jsem ji teda, aby je položila jemnějc.

Trochu se to zlepšilo, ale za chvíli se nepříjemný pocit vrátil. Zase jsem ji upozornil. Teď už se podle jejích slov svými prsty sotva dotýkala mého čela, ale já jsem pořád cítil, jako když se mi zarývá až do mozku.

Začalo mi z toho být špatně. Zvažoval jsem, co s tím dál. Nakonec jsem se odvážil se ozvat a terapii jsme ukončili.

Když jsem potom svoje pocity s ženou sdílel, tak přiznala, že ona celou dobu měla strach a bála se, že to dělá špatně. Byl jsem ohromenej, jak moc fyzicky se ten její strach při terapii na mně projevil. Bylo to pro mě další potvrzení, že stav vědomí terapeuta je zásadní, že to není jenom o tom na někoho položit svoje ruce.

Dát průchod vzrušení

Další silná zkušenost (vybraná z mnoha jiných, na které bohužel už nezbyl v článku prostor) se stala předposlední den. Už jsme za sebou měli relativně dost zkušeností a ve skupině panovala důvěra. Při jednom z posledních cvičení jsme dostali instrukce, že nyní budeme mít ruce položené na stydké kosti klienta. S tím, že jako klient máme dovolit průběh skutečně všemu, co se v našich tělech bude dít, i kdyby to mělo být sexuální vzrušení.

Opět jsem byl ve dvojici s ženou, a byl jsem z toho docela nesvůj.

Začala terapie, já ležel jako klient. Po chvíli dotýkání se jsem začal cítit nabíhající sexuální vzrušení. “Tak a je to tady, co teď?” začal jsem panikařit. Snad nikdy jsem nebyl v takovéhle situaci – nebylo se kam schovat, jak se zakrýt, dělat, že se nic neděje. 🙂

Chvíli jsem byl vnitřně na hraně, jestli to celé neukončit, protože jsem se ohromně styděl. Ale sebral jsem veškerou odvahu, ponořil jsem se do svého těla a uvolnil se…s odhodláním, že co se má stát, stane se. Bylo to osvobozující.

Následující okamžiky mě překvapily. Moje terapeutka po chvilce povolila tlak rukou, a skoro okamžitě jsem pocítil, že vlna energie odchází. Najednou to bylo pryč, a až do konce terapie se žádné podobné pocity nevrátily. Bylo to, jako kdybych měl prázdno.

Po skončení terapie žena beze slova odešla z místnosti. Nevěděl jsem, proč, a cítil jsem se trochu hloupě.

Celé mi to docvaklo až večer, kdy za mnou dotyčná přišla. Vypadala, jako že chvíli váhá, a nakonec se mi svěřila, co při terapii prožívala. Prý si byla mého vzrušení vědoma (divil bych se, kdyby ne :)), ale lekla se té situace. Už to na ni bylo příliš intimní, takže se ve své mysli ode mě odpojila (nejspíš v tu samou chvíli, co jsem ucítil povolený tlak jejích rukou). Řekla mi, že ji to zpětně mrzí, a že příště už by se neodpojovala.

Nebral jsem to vůbec špatně, byl jsem hlavně rád, že se to vysvětlilo. I tak jsem byl obrovsky vděčněj za tu zkušenost…už jenom to, že jsme do toho oba dva šli a hodili jsme aspoň na chvíli předsudky za hlavu, bylo pro mě moc cenný.

Tahle zkušenost mě obrovsky změnila. Došlo mi, že není důvod stydět se za svojí přirozenost, že je člověk jenom zmasírovanej společností, za co se má stydět a za co ne.

Já jako terapeut

Zkušeností z výcviku bylo mnohem víc a vydaly by na několik článků. Já už se před závěrem jenom podělím o pár svých postřehů z pozice terapeuta.

Uvědomil jsem si díky instrukcím od Marka mnohem více rozměrů, než jenom ten, aby to klientovi bylo příjemné. Dozvěděl jsem se, že terapeut by si měl být vědom mimo klientova Dechu života taky svého těla. A že musí respektovat klientovy hranice, ale ani si nesmí nechat překročit ty svoje.

Dozvěděl jsem se, jak obrovsky důležitá je vzájemná důvěra, a že pokud klient terapeutovi nevěří, tak se nikdy neuvolní a metoda nemůže fungovat.

Zažil jsem terapie, kdy můj klient byl unešený z toho, jak mu to bylo příjemný…a přesto jsem pak od Marka zjistil, že jsem to z pohledu fungování té metody nedělal ideálně, že jsem málo klientovi naslouchal a nebyl jsem si vědomý celé situace.

Marek mě taky několikrát upozornil, že jsem vědomím hodně v hrudníku, a že je potřeba rozšířit vědomí víc do mých rukou.

Na všech těch věcech jsem během výcviku dál pracoval, a myslím, že jsem se hodně naučil.

Zhodnocení a další plány

K celé metodě jsem za těch pět dní získal hluboký obdiv. Líbí se mi na ní nejvíc to, že je to takové “koučování dotekem”. Člověk se nesnaží klienta opravovat, tlačit mu vlastní odpovědi…ale prostě mu jenom naslouchá a probouzí v dotyčném léčivé schopnosti jeho těla. Když se klient dostatečně uvolní, naladí se na svoje tělo, a dovolí si dělat to, kam ho vede, nastává hluboké léčení.

Je pro mě skvělá zpráva, že při poskytování terapie můžu zhodnotit svoje pětileté zkušenosti z každodenních meditací, které mě učí být tady a teď, naslouchat, a zaměřovat svojí pozornost na tělo. A být přitom jemný a klidný. Skoro mi až přijde, že nějaká moje část tenhle přístup už dávno zná, a že je to jenom o tom ho znovu v sobě objevit a oprášit.

Z přístupu Marka Bohunického jsem nadšenej, poznal jsem ho jako citlivého a jemného člověka, který lidem rozumí a učí je, jak být citlivý především sám k sobě.

Můj záměr do budoucna je se v tomhle směru dál rozvíjet. Cítím, že mě život už nějakou dobu sám vede k tomu začít poskytovat vlastní individuální služby, které budou založené na naslouchání, doteku a práci s tělem a jeho energií. Všechno, čím za poslední roky procházím, se mi propojuje. Postupně dozrávám, přirozeně a beze spěchu se usazuju ve svém vlastním těle, a cítím, že moje touha zprostředkovávat to samé druhým lidem v dohledné době přinese svoje ovoce.

Mějte se krásně a buďte k sobě citliví,
Martin