Zátiší s palmami na letišti v Dubaji.

V letadle jsem skouknul film Gravity. Líbil se mi. Sandra Bullock je můj typ, a tady navíc hrála na svoje poměry excelentně. V postavě skvělého George Clooneyho jsem rozpoznal jeden z důležitých aspektů mužské energie – být oporou ostatním lidem a zachovat klid ve vypjatých situacích. Chtěl jsem si přístup George dobře zapamatovat pro moje další dobrodružství na cestách.

Jediný, co mě na filmu štvalo, byl ta fyzikální nelogičnost v klíčové scéně celého filmu. To nepochopím – tvůrci mají rozpočet 100 milionů dolarů, a nemůžou si najmout nějakýho studentíka technický školy, aby jim vysvětlil základy fyziky? No nic.

Bangkok

Na letišti v Bangkoku jsem po příletu jednou trochu znervózněl – po vystání dlouhé fronty mě paní z imigračního upozornila, že nemám vyplněné místo pobytu. Odpověděl jsem, že místo nevím, že ubytování budu řešit až na místě. Neprošlo mi to, že prý tam musím něco mít. Už jsem si představoval, jak si po telefonu domlouvám naslepo nějakou blešárnu, o které ani nevím, jak vypadá. Do toho se mi vůbec nechtělo.
Řekl jsem si, co se s tím budu párat, a do formuláře napsal náhodný hotel vybraný z průvodce. Budou si mě tam snad kontrolovat? Paní ani nemrkla a už tam letělo razítko.

Jsem to ale rebel, říkal jsem si, když jsem vycházel z letiště. Pro někoho by to byla nejspíš banalita – prostě jsem vyplnil něco nesmyslnýho do položky ve formuláři. Ale zpětně si uvědomuju, že to byl u mě první projev něčeho, co jsem přijel do Thajska v sobě líp objevit. Popsal bych to jako takovou pragmatičnost, dovednost postarat se sám o sebe v cizím prostředí.
Od mých cest po Thajsku ještě jasnějc vidím, jak je člověk z té společnosti zblblej. Je naučenej poslouchat všechny příkazy a směrnice, aniž by se zamyslel nad jejich smysluplností.

Čekala mě cesta do města. Díky průvodci už jsem tušil, že doprava v Thajsku bude nejspíš divoká, a v Bangkoku zvlášť. Přejezd z jednoho konce města na druhý může prý trvat i dvě až tři hodiny.

Cesta z letiště blíž k centru byla ještě pohodička, využil jsem rychlý a levný vlak Sky-Train. Potřeboval jsem jet ale ještě dál. Měl jsem namířeno do čtvrti Banglamphu – ráje všech baťůžkářů, s levnými hotely blízko královského paláce.

Od paní na vlakové stanici jsem se dozvěděl, jakým směrem se mám vydat k potřebnému autobusu.
Vyšel jsem ven a ocitl se na široké šestiproudé silnici. Všude jezdila spousta aut a taxíků, občas nějaký autobus. Vyrazil jsem podle instrukcí hledat autobusovou zastávku.

Zastávka ale nikde (anebo jsem byl slepej). Po asi deseti minutách chůze jsem narazil na jakýsi sloupek, který naznačoval, že tady možná autobusy staví. Po seznamu čísel nebo snad dokonce jízdním řádu ani stopa. Čekala tam jedna Thajka, tak jsem si přisedl.

Po dalších deseti minutách, kdy nic nejelo, jsem se osmělil a zeptal se paní, jak se dostanu do Banglamphu. Naštěstí uměla základy angličtiny. Pochopil jsem, že autobus, kterej potřebuju, přijede za hodinu. No paráda.

Seděl jsem dál, protože jsem nevěděl, co jinýho bych dělal.

Za chvíli se paní sama od sebe zvedla a pokynula mi, abych šel za ní. Byla to paní středního věku s nákupem v tašce. Vypadala důvěryhodně, tak jsem ji následoval.

Za okamžik jsme už byli mimo hlavní ulici, proplétali se uličkami, a já si začal všímat okolí. Procházeli jsme kolem stánků s jídlem, posedávajících domorodců a hrajících si dětí. Nasával jsem atmosféru, která byla úplně jiná, než jen o pár desítek metrů zpátky.

Nevěděl jsem, kde jsme a kudy jdeme, ale věřil jsem paní, že jdeme zkratkou na druhou linku autobusu. Snad mě někde v temné uličce neklepnou, blesklo mi hlavou.

Nakonec jsme se vyloupli na další rušné ulici, paní mi pokynula směrem k jinému autobusovému slupku a rozloučila se.

Tak jsem tam stál, s ještě matnější představou než předtím, kde jsem. Uklidnila mě ale myšlenka, že vlastně nikam nespěchám, že tohle už je součástí té mojí dovolené :). S důvěrou jsem přepnul do meditativního módu. Nádech, výdech, nádech , výdech.

Za pár minut přijel autobus. Nastoupil jsem, od prvního cestujícího zjistil, že míří tam, kam potřebuju, a pogratuloval si.

Za necelou hodinu jsem už stál na Khao San, asi nejznámější ulici v Bangkoku hemžící se turisty. Tak, a teď se poohlídnout po nějakým tom ubytování.

Den a noc. Dvě tváře ulice Khao San, cíle většiny turistů v Bangkoku.

Thajci

Rád bych se teď krátce zmínil domorodcích. Od první chvíle na mě Thajci působili pozitivním a klidným dojmem. Za celý svůj třítýdenní pobyt jsem nepotkal snad nikoho vyloženě nepříjemného nebo nebezpečného. Pokud mi někdo vadil, jednalo se většinou o přiopilýho zahraničního turistu, který ale i tak byl spíš jenom hlasitý, než že by se choval agresivně.

Samozřejmě, že Bangkok je chaotické město – pořád se někde proplétáte a musíte si dávat pozor, aby vás nic nepřejelo. Ale když se dáte do hovoru s někým z místních, je k vám slušnej a vyzařuje z něj pokora. Myslím, že tohle je z velký části díky tomu, že drtivá většina obyvatel jsou buddhisté. Tu klidnou náturu mají po dlouhý generace už v krvi.

Musím říct, že mi lidé v Thajsku dost sedli, stejně jako celá atmosféra té země.

Hledání ubytování

Před samotnou cestou do Thajska jsem měl jenom velmi hrubej plán, kam bych se chtěl podívat (a i ten se nakonec změnil). Nerezervoval jsem si předem žádný hotely. Když jsem dorazil na nové místo, prvním úkolem hned po splašení mapy bylo sehnat ubytování.

Místo na přespání jsem nakonec vždycky našel bez větších problémů. Trochu náročnější to bylo jen první den v Bangkoku – chodil jsem po Banglamphu s krosnou a batohem celkem asi čtyři hodiny, během nich si prohlédnul asi 15 hotýlků. Uznávám, že jsem byl docela vybíravej, hledal jsem něco s okny do klidné ulice, čistého, cenově dostupného, a hlavně co mi pocitově “zacvakne”. Hledání se vyplatilo, nakonec jsem našel – hotel Baan Sabai, cena v přepočtu 350 Kč za noc, hned vedle minivesničky soustředěné okolo buddhistického chrámu.

Dalším krokem po ubytování bylo vždycky ulovení něčeho k snědku. Tím se dostáváme k tématu jídla. Určitě vás zajímá, jak bylo. No, třemi slovy – levné, chutné a rozmanité. 🙂 O jídle se ale rozepíšu ještě víc později, teď pojďme dokončit povídání o pobytu v Bangkoku.

Druhý den v Bangkoku

Hned další den jsem si chtěl splnit příjemnou povinnost – navštívit královský palác a další blízké chrámy. Vyrazil jsem hned brzo ráno. Do paláce jsem to měl asi 15 minut pěšky, což bylo super. Hotel jsem si vybral fakt dobře.

Královský palác byl hezkej, to se musí nechat. Prohlédnul jsem si smaragdového Buddhu, asi nejuctívanější sošku v Thajsku. Vyfotil jsem se i u obrovitánského ležícího Buddhy. Ve chvíli, kdy začalo v areálu povážlivě přibývat lidí, já se už loučil.

Bájná bytost Garuda. Napůl člověk, napůl pták. Létá na něm Lord Višnu, stvořitel světa.

Ten den jsem se pak ještě šel projet rychlolodí po řece a prozkoumal jsem pěšky Chinatown. Celkem chaos, ale bylo toho hodně co objevovat – obchůdky, stánky s jídlem. A všude spousta aut a motorek.

Baťa v čínské čtvrti? Proč ne…

Prošel jsem se znova po Khao San a nechal se od místního nahaněče přemluvit k ušití obleku na míru. (Za tohle spontánní rozhodnutí jsem zpětně moc rád – za čtyři a půl tisíce korun jsem si těsně před odletem zpátky do ČR vyzvedával padnoucí oblek z kvalitního matroše včetně dvou košil a dvou kravat.)

A najednou byl večer a já zamířil na travnatou pláň Sanam Luang kousek od hotelu. Byl to takový velký ovál, kolem kterého jezdily kolony aut, ale uprostřed nebyl skoro nikdo. Posadil jsem se doprostřed, dal si jeden ze svých esenciálních olejů a jenom pozoroval lidi a auta v dálce, s chrámovými střechami na pozadí. Byla to zvláštní chvíle soukromí – seděl jsem v centru osmimilionové metropole, a přitom kolem mě v okolí 50 metrů bylo až na pár lidí pusto.

Seděl jsem tam a přemítal, co všechno mě v Thajsku čeká. Když to teď píšu, derou se mi slzy do očí. Cítím náklonost k tomu cestovateli z Prahy. Podle občanky už dávno dospělej muž, ale uvnitř pořád dítě, které tak rádo blbne a hraje si, a potřebuje se přitom cítit bezpečně. Ale taky v něm rozpoznávám starce, který už jenom v klidu pozoruje okolí a nikam nic netlačí. A který ví, že vnitřní klid a rovnováha je to hlavní, co může sobě i celýmu světu dát. Díky Thajsku se tyhlety dvě postavy ve mně spolu mnohem víc skamarádily a dávají si teď víc prostoru.

To večení posezení na pláni bylo na jednu stranu úplně obyčejný, na druhou stranu to byl asi nejsilnější okamžik mýho pobytu v Bangkoku.

Večerní meditativní posezení na Sanam Luang. Na pozadí královský palác.

Třetí den a odlet

Třetí den jsem dopoledne zaskočil do muzea. Užil jsem si několikahodinový výklad v angličtině, který byl náročnej, ale hodně zajímavej. Kromě Buddhy jsem se dozvěděl víc o bytostech jako Šiva, Višnu, Garuda, Nága. Dalo by se o tom poslouchat dny a týdny. Ale nedalo se nic dělat, výklad skončil…a třeba se s dotyčnými tady ještě potkám. 🙂

Po obědě jsem se vrátil do hotelu, vyčerpanej z těch posledních dvou dní. Potkal jsem během nich spoustu lidí, nachodil se do alelůja. A taky si užil thajského sluníčka.

Lehl jsem si s tím, že si dám na chvíli šlofíka.

Probudil jsem se těsně před půlnocí, stále unavenej, s bolestí hlavy. V tu chvíli mi došlo, že Bangkok mi už stačil. Zatoužil jsem po větším klidu.

Přes Internet jsem si koupil letenku do Chiang Mai (městečka, které si vychvalovalo pár mých známých) a šel dospat.

Před usnutím jsem ještě přemýšlel o tom, jakou nejlepší zkušenost vlastně chci v Thajsku zažít. Proč jsem sem vlastně vyrazil? Hledám tady snad něco novýho, co ještě neznám? Myslím, že tehdy mi to došlo. Ať tu zažiju cokoliv, jedna věc bude společná: Budu to já, kdo bude všechny zkušenosti prožívat. Takže i v těch netypických situacích, bez známých lidí kolem mě, o které bych se mohl opřít, si chci dovolit být co nejvíc sám sebou. Tím bude zajištěno, že celý výlet splní svůj smysl. Naskočila mi taková zvláštní věta v angličtině: „Bring yourself to the equation.“ (Volně přeloženo: Vlož sám sebe do té rovnice).

Další den dopoledne už mě svižnou jízdou na tříkolce tuk-tuk odváželi směrem na letiště.