Život považuju za zrcadlo toho, co se děje uvnitř mě. Věřím, že situace, které mě potkávají, si na nějaké úrovni sám přivolávám. Ukazují mi aspekty mě samotného a napovídají, kde bych měl něco změnit.

Za vůbec nejmocnější zrcadlo považuju ostatní lidi.

Dneska je moderní říkat – žijte život podle sebe, následujte svoje srdce, nenechte se svést názory druhých. Do velké míry s tím souhlasím. Ale je tady riziko. Člověk se může uzavřít do svojí bubliny a začne zpětnou vazbu druhých lidí úplně ignorovat. Přestává vnímat, čeho si na něm druzí váží, co od něj chtějí, a kde naopak vidí jeho rezervy. Tím se odstřihává od důležitého zdroje sebepoznání a osobního růstu.

Znám to dobře. Jsem typ člověka, který má rád samotu a dělá si věci po svém. Většinou si radši něco přečtu, sednu si za počítač nebo zajdu sám do přírody místo toho, abych šel mezi lidi. Pravidelně doma medituju. V těch chvílích samoty je mi fajn a všechno je dokonalý.

Pak se ale přihodí nějaká interakce s druhým člověkem, při které zjistím, že až tak všechno ošéfovaný nemám. Začnou vybublávat emoce. A v tu chvíli chci často nejradši utýct zpátky do samoty.

Tahle reakce ale není ideální. Samota je super a každý v životě ji potřebuje…ale dlouhodobým odpojováním se od druhých lidí se odpojuju sám od sebe.

Od koho přijímat zpětnou vazbu?

S interakcí s ostatními ale automaticky přichází i vystavení se jejich názorům na mě. A ty občas nemusí být příjemné.

Nikdo neříká, že musím analyzovat všechno, co o mě druzí řeknou. Ale jakou zpětnou vazbou se mám zabývat? Co když mě začne pomlouvat někdo, kdo má zrovna špatnej den (nebo rok) a nadává na celej svět? Jeho názory jsou mi pak pro sebereflexi k ničemu.

Mám řešit, v jakém rozpoložení je ten, od koho pochází zpětná vazba? Mám rozdělit lidi na ty, jejichž názory na sebe beru, a na zbytek? Nebo mám od každého člověka přijímat zpětnou vazbu jenom v oblastech, kterým dotyčný rozumí?

Je to zamotaný, přesto se pokusím o odpověď.

Myslím si, že každá oblast mého života má svojí relevantní skupinu příjemců, jejichž názory jsou relevantní. Vysvětlím tuhle složitě znějící větu na příkladech:

• Zpětná vazba na moji novou písničku mě zajímá potenciálně od velkého množství lidí. Obecně chci, aby se líbila co nejširšímu publiku
• Na můj počítačový program bude důležitý názor mého zákazníka, který si ho objednal
• Hodnocení atraktivity je pro mě důležité od těch žen, na které chci zapůsobit
• U našeho projektu Zážitková seznamka chci, aby byl co nejlepší pro naši cílovku – mladé lidi otevřené osobnímu růstu, s touhou se o sobě něco dozvědět a poznat zajímavé protějšky
• Zpětná vazba na můj charakter je pro mě relevantní od mých blízkých a přátel
• Názor na můj duchovní pokrok mě zase zajímá od toho, kdo je v téhle oblasti sám dostatečně daleko

Je vyčerpávající – ne–li nemožný – se zavděčit všem. A tak jsem přijal mantru: “Rozmysli si, komu a v jakých oblastech nasloucháš.” Věci se pak stanou jasnějšími. Ale chce to nejdřív zainvestovat energii a uvědomit si, kam vlastně směřuju a čeho chci dosáhnout. To uvědomění mi pak poskytne potřebný filtr na zpětné vazby od lidí.

Setkání, které mi ukázalo, jak reagovat na kritiku

Zažili jste už někdy podobný rozhovor?

A: “Jak se ti líbí moje nová písnička?”
B: “Podle mě jsou nějaké úseky falešně.”
A: “To jsi mě zklamal. A vůbec, nerozumíš tomu.”
B: “Hm, tak co po mně vlastně chceš?”

Asi ne úplně šťastný konec. Jak by to vypadalo, kdyby se osoba A místo druhé věty radši zpětné vazbě otevřela a zeptala se na podrobnosti?

Chci vám teď převyprávět jednu zkušenost z mého života, která mi ukázala sílu naslouchání.

Před nějakou dobou jsem spolupracoval s jednou kolegyní na společném projektu. Zpočátku naše kooperace fungovala, ale postupně se objevovaly trhliny a čím dál tím častěji jsme mezi sebou řešili konflikty.

Při jednom našem setkání mi kolegyně řekla, že bude lepší, když naši spolupráci ukončíme. A pustila se do vyjmenovávání věci, které jí na mě vadí.

Tehdy ve mně něco seplo. Místo toho, abych se začal jako obvykle hned bránit, jsem se pozorně zaposlouchal se záměrem dát jí veškerý potřebný prostor. Povídala asi 20–30 minut a já během toho prohodil sotva pár vět. Její původně útočný tón se postupně zmírnil. Sama od sebe najednou otevřela věci, které nepovažovala za nejšťastnější na svém chování. Když domluvila, byl jsem už úplně klidnej a schopnej s čistou hlavou sdělit i svůj pohled.

Přestože jsme spolupráci nakonec opravdu ukončili (naše postoje byly neslučitelné), myslím, že jsme oba odcházeli s dobrým pocitem ze vzájemného pochopení a propojení.

Myslím, že ve výše uvedeném se skrývá klíč k oboustranně přínosné reakci na zpětnou vazbu:

1. Dejte dotyčnému dostatek prostoru, aby se vyjádřil.
2. Pokud vám po vyslechnutí kritiky stále není něco jasného, požádejte o upřesnění.
3. Mlčte a poslouchejte.
4. Na kritiku reagujte, až když se sami dostanete do klidu. Pokud potřebujete, dejte si na svojí reakci čas. Kdo říká, že na všechno musíte mít hned názor?

Pozitivní zpětná vazba

Všechno tady napsané se netýká jenom negativní kritiky. Vyplatí se pozorně naslouchat i pochvalám a výrazům uznání. Jen se jimi člověk nesmí nechat opít. V těchhle případech má totiž tendenci vstoupit do hry zase ego a člověk se nafoukne pýchou. Dostal svoji denní dávku slávy, potvrdil si, jak je skvělej, a ego je spokojené.

Ale co když nám pochvaly od druhých ukazujou náš potenciál, který máme dál rozvíjet? Co když nás to navádí k činnostem, do kterých máme investovat víc energie? Na úkor těch aktivit, které nikdo neocení a jsou ostatním lidem k ničemu?

Častokrát hledáme svůj smysl života, naše poslání. Přemýšlíme nad tím, jakou novou věc bysme chtěli začít dělat, ale nedaří se přijít s dobrým nápadem. Co se třeba jenom zaposlouchat do toho, co na nás už okolní svět dávno oceňuje, a začít to dělat víc?

S kůží na trh

Za poslední roky jsem se několikrát záměrně vystavil širší zpětné vazbě okolí. I když to chvílema bolelo a kroutil jsem se, když jsem názory některých lidí četl/poslouchal, tak s odstupem času vidím, jaké to bylo požehnání. Mohl jsem díky tomu vyladit spoustu věcí, u kterých jsem ve skrytu duše věděl, že je chci zlepšit, ale až pošťouchnutí od druhých mě přimělo ke změně.

Taky si už dneska mnohem víc vážím lidí, kteří jdou na trh s vlastní kůží, se svými projekty. (A ty, kteří se přitom před ostatními nesnaží vypadat dokonale, ty obdivuju obzvlášť…ale o tom zase jindy. :))

Mám ještě závěrečnou výzvu pro čtenáře: Jděte autenticky s kůží na trh a zaposlouchejte se do reakcí okolí. Zjistíte tak spoustu cenných věcí o sobě i o druhých. A vyrostete.