Zveřejnění mého posledního článku o zážitku z Letenské demonstrace rozjelo několik pro mě cenných interakcí – ať už veřejně na Facebooku nebo soukromě. Chci poděkovat všem, kteří na můj text reagovali. Pomohlo mi to mimo jiné uvědomit si několik věcí:

• Pro lidi bylo často náročné můj článek číst, až dokonce jim z toho bylo zle nebo těžko. Několik lidí mi psalo, že mi unikají souvislosti, že nemám pravdu a že tomu nerozumím. Přitom když si teď s odstupem času článek čtu znova, vidím v něm stále prostě popis toho, co jsem tam prožil…ne podání nějaké objektivní či kompletní pravdy. Je také zajímavé, jak někdo těch pár hodin, za které jsem vděčný, hodnotí jako „blbou zkušenost“.
• Zjistil jsem, že jsem nebyl zcela připravený na tak tvrdou kritiku. Co bych u sebe rád příště zlepšil, je nereagovat hned na tyto ohlasy a nebránit se, ale nejdřív najít vnitřní rovnováhu, dát si čas, získat odstup, a až pak odpovědět. Dokázal bych pak lépe dát druhým pocítit, že je slyším (i když ne nutně souhlasím).
• Hodně mě podpořily ohlasy mých blízkých, kteří v tom textu četli především sdílení mé zkušenosti.

Zjistil jsem, že zde však můj příběh nekončí, že to byl pouze první poločas. Dozrálo od té doby ještě pár témat, o které se s vámi chci krátce podělit. Po tomto článku už pravděpodobně přejdu na svém blogu k jiným tématům, kterými jsem v těchto turbulentních časech „těhotný“.

Ve dnech následujících po Letenské demonstraci jsem se pobavil s několika jejími účastníky, se dvěma se osobně setkal. Z rozhovorů s nimi si odnáším toto:

• Silně vnímají celonárodní ohrožení demokracie a svobody kvůli tomu, co se děje v politice, hlavně kvůli příliš velkému vlivu a chování Babiše. Vnímají velký tlak na firmy a podnikatele komplikující jejich fungování. Zároveň byli na demonstraci, aby vyjádřili svůj nesouhlas s věcmi, které třeba nejsou úplně novinkou a nemůžou za ni současní politici (např. systém školství).
• Měli na demonstraci dobrý pocit z toho, že to více lidí vnímá stejně, cítili, že „v tom nejsou sami“.
• Od jednoho člověka jsem si vyslechl delší řeč, proč je špatné, že je Babiš u moci, a že to s tímhle státem jde do kopru. Bylo to pro mě dost informativní, zároveň jsem však necítil, že se mám čeho chytit a jak se s tím člověkem spojit. Jako kdyby na mě padla tíže z toho, že se někdo v této zemi cítí takhle pesimisticky, stěžuje si na politiky, a já nemám, co mu odpovědět. U tématu politiky to pozoruji jako častý jev. Zahlodal ve mně červík, jestli bych teda taky neměl začít věnovat svůj čas studování toho, co vše se v politice děje, kdo co udělal, kdo je s čím ve střetu zájmů apod. Jenže mě to tam netáhne. Mám dojem, že ta fakta, která jsou nám předkládána v médiích, jsou vždy podávána s nějakými skrytými úmysly, že z nich profitují různé zájmové skupiny. A že abych se v tom našem politickém rybníčku víc vyznal, to abych se stal politologem na plný úvazek.
• Jsem rád, že mi dotyční věnovali svůj čas a chci jim za to poděkovat.

Čemu se lidé propůjčují

Během mé návštěvy demonstrace 16.11. na Letné mi opakovaně vyvstávala otázka, čemu se ti lidé propůjčují. Byla to také jedna z vět, na které čtenáři mého článku silně reagovali, ve smyslu, že oni se určitě ničemu nepropůjčují.

Včera mi v jedné kontemplativnější chvíli přišla odpověď. Myslel jsem si původně, že odpovědí bude, že dotyční věnují svoji energii někomu, kdo pak ten statisícový dav využije k prosazení svých zájmů (které ale třeba už nebudou nutně v souladu s demonstrujícími). Což mi i tak přijde pravděpodobné, nicméně odpověď přišla tato: Lidé na masových demonstracích se propůjčují své stádovitosti.

A odpověď se následně ještě rozvinula, že lidé dávají přednost:

• Tomu, že je v pořádku nevyčuhovat z řady
• Tomu využít druhé, aby se člověk utvrdil ve své realitě
• Tomu, že není až tak důležité zveřejňovat svoje autentické pocity a touhy a jít sám s kůží na trh, jako spíš se seskupit kolem obecných hesel a ukazovat na jiné viníky

Opět potřebuji upozornit, že tato odpověď přišla mně a nevydávám ji za objektivní pravdu.

Z pohledu získání si mého uznání je pro mě účast někoho na takovéto demonstraci na podobné úrovni jako účast na sportovním zápase – dokážu si představit, proč tam ten člověk byl, že mu to tam udělalo dobře, že se cítil součástí nějaké skupiny, vyjádřil, „ke komu patří a proti komu bojuje“. Ale jít s kůží na trh a říct třeba nepopulární, ale svůj osobní názor, a vystavit jej veřejně, to je pro mě jiné kafe.

Souvisí s tím i další věc: Častokrát jsem slyšel, že někdo byl na té demonstraci, a sice tam se vším nesouhlasil, ale něco mu tam přišlo fajn. Mně přijde, že pokud vkládám svůj čas a energii něčemu, s čím úplně neladím (a nevkládám tam celého sebe), tak to i povede k výsledkům, se kterými úplně neladím.

Když tuto masovou demonstraci srovnám například s nějakou tematickou přednáškou nebo setkáním užšího kruhu lidí (nebo třeba jenom ve dvojici), kde účastníci nejen poslouchají či zatleskají nebo zamručí, ale můžou i klást otázky, sdělovat svoje názory, diskutovat, prostě jít hlouběji do sebe a ukázat se, tak to povede mnohem spíše k nějakému vzájemnému obohacení, slyšení jeden druhého, a tedy i ke vnitřní změně a tím pádem ke změnám venku.

Slyšel jsem opakovaně, že na demonstraci lidem přijde fajn ten pocit, že „v tom“ nejsou sami, že jim někdo doslova potvrdí jejich realitu. A já se ptám:

• Skutečně vám jde hlavně o potvrzení vaší reality? Je vaše aktuální realita ta, kterou chcete žít? Pokud tak úplně ne, tak proč si ji chcete dalšími cizími lidmi ještě potvrzovat? Nechcete spíš svůj čas a energii věnovat někomu, kdo vám tu vaši realitu obohatí (tzn. nejdřív třeba rozloží)?
• A skutečně jste pochopili toho náhodného týpka stojícího vedle vás, který také demonstruje pro „svobodu a demokracii“? Jste si jistí, že chápete tyto pojmy stejně jako on a kopete za to samé co on? Znáte jeho osobní příběh a motivace? Mávali byste mu stejně, i kdyby byl na jiné demonstraci za „druhou stranu“?

Kdo tu vládne?

Vede mě to napsat ve zkratce i svůj „politický“ názor. Vím, že je to tenký led, nemám toho tolik načteno jako někteří mí známí, takže mě mohou smést fakty…na druhou stranu už teď jsem si toho slíznul dost, i od celkem blízkých lidí, a horší už to myslím nebude 😊. A může to být naopak pro mě obohacující, pokud bude někdo ochotný se se mnou o tom v klidu osobně pobavit a dojdeme spolu k podstatě (více viz moje výzva na konci článku).

Co se týče politiky v ČR, netěší mě věnovat příliš času jejímu sledování v médiích, takže to nedělám. Když se přiblíží např. nějaké volby a rozhodnu se volit, tak se kromě zběžného přečtení si programu hodně rozhoduji podle toho, jak dotyčný člověk na mě působí, na jeho řeč těla, způsob argumentace v diskusích, schopnost naslouchat druhým, jak moc věřím, že to, co říká, tak skutečně myslí a stojí si za tím. A přiznávám bez mučení, že kolikrát pak neodolám a najdu si na internetu článek, kterým si ten svůj první pocit podpořím a zracionalizuju.

Spolek Milionu chvilek na mě působí, že staví na energii boje, odporu a diktování, co mohou a nemohou politici dělat. Pan předseda Minář mi připomíná štěkajícího hlídacího psa, ale už pro mě nefunguje jako leader s jasnou vizí, jak rozvíjet v této zemi svobodu, kterého bych chtěl následovat. Na svých stránkách spolek lidi nabádá k věnování svého času a energie a k vycházení do ulic, pokud bude „ohrožena demokracie“. Hesla, že chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a která má zdravou krajinu, jsou krásná, otázka je, zda to masovým chozením do ulic vyřešíme. Jestli není lepší jít sám k sobě a ke svým blízkým, a zapojit se tak, jak mě nejvíc těší a kde mám nejvyšší přidanou hodnotu…spíš než neviditelné přidání svého hlasu do statisícového davu.

Zároveň chci pro úplnost říct, že mi zcela dávají smysl výzvy k tomu zajímat se o svoje nejbližší okolí a to kultivovat. Vím, že tomu se věnoval nejeden řečník na demonstraci. Jestli mi na tom spolku něco důležitého uniká, dost možná je to kvůli tomu, že jsem z nějakého důvodu příliš slepý k téhle jejich lince a že je to u mě přebito tím dojmem „anonymní masovky“.

Jinak domnívám se, že obecně problém není v tom, že se demokracie tady v ČR vymkla nějakým mantinelům. Jsem toho názoru, že o dění ve světě, a tedy potažmo i u nás, rozhodují jiní lidé než ti, kteří se objevují na obrazovkách a kandidátkách politických stran. Kdo se trochu zajímá o historii peněz, tak možná bude souhlasit, že jeden z největších problémů naší moderní společnosti je právě fungování finančního systému, konkrétně v tom, že právo tisknout peníze mají soukromě vlastněné organizace (FED), a to bez jakýchkoliv limitů, bez zodpovídání se komukoliv. Od dob, kdy byl zrušen zlatý standard, se měnová zásoba mnohonásobně zvýšila, doplácejí na to lidé na konci finančního řetězce, bohatství se neustále stěhuje od chudých k bohatým. Tohle je podle mě ten skutečný vnější průšvih (samozřejmě vycházející z vnitřního nastavení lidí v celé naší společnosti), kdy jde o postupné globální zotročování lidí. To se děje bez ohledu na to, jestli vyměníme nějakého politika, který je sprostý anebo který krade.

Dobře o FEDu a souvisejících tématech mluví například americký kongresman a kandidát na prezidenta Ron Paul, politik, kterého osobně asi nejvíce uznávám a s jehož pohledem nejvíce ladím – http://www.ronpaullibertyreport.com .

A co s tím? No, dobrá otázka, na kterou nedám teď dostačující odpověď. Ale začal bych postaráním se o sebe a své nejbližší. Zamyslet se, za co utrácím a kam investuji svoje peníze. Viz třeba knihy:

• Investujte do zlata a stříbra
• The Internet of Money

Osobní setkání

Při psaní tohoto článku se mi – ostatně jako vždycky u psaných textů – odkryly další dimenze a otázky té problematiky.

Říkal jsem si například, jak je zvláštní, že jsem se vůbec na tu demonstraci vypravil. Já, který se o politiku v ČR zajímá jenom minimálně. Strávil jsem v tu sobotu předtím asi pět hodin sám doma v meditačním procesu, během kterého jsem prožíval návaly emocí (které jsem měl pocit, že ani nebyly moje, ale nějakých mých předků). A pak jsem se najednou odpoledne sebral a šel mezi demonstranty, kteří byli naladěni úplně jinak než já.

Jeden význam mi posléze došel. Výstupem měl být ten článek – potřeboval jsem se asi prostě po delší době lidem ukázat a projít si menším peklíčkem kritiky z více stran, které mi přimělo zase o to víc hledat oporu v sobě a v lidech mně nejbližších.

Uvědomuju si taky, jak moc jsem zasedlý na tuto masovou demonstraci, až je mi to divné. Člověk by přece mohl říct, že se přece nic špatného nestalo – že se sešli (většinou) slušní lidé, postavili se za dobrou věc, poslechli si inspirativní řečníky, potvrdili si navzájem, že to vidí stejně, a pokojně šli domů. Tak co mě na tom tolik dráždí? No, asi to, že např. hudební koncert si nehraje na to, že nějak zlepší dění v této zemi (i když někteří umělci asi mají ten potenciál). Na demonstraci se možná nic až tak špatného nestalo, na druhou stranu stalo se něco tak dobrého a zlomového? Vidím riziko, že účast na demonstraci bude chápána jako nějaký vysoký cíl, co by měl každý zodpovědný občan dělat pro naši svobodu. Obávám se, že zde je riziko, že se tím spousta lidí uchlácholí, že udělali tu správnou věc (a ještě si to potvrdili s ostatními), ale přitom sami budou dále žít v oddělenosti my dobří, a oni (např. Babišovci) ti špatní (kteří se přeci především musí změnit a probrat se, aby to tato země někam dotáhla). Zajít si zademonstrovat za svobodu prostě není to samé jako pokoušet se žít v každou chvíli, jak nejsvobodněji dokážu, a tvořit si svobodu zevnitř sebe, skrze kultivaci svého vědomí.

Závěrem chci říct, že se rád osobně potkám ve vzájemném respektu s kýmkoliv, kdo má pocit, že si máme navzájem co říci a čím se obohatit – ať už v tématu demonstrace nebo jiném.

A na konec jedno moje oblíbené rčení: Nepřítel je ten, jehož příběh nebyl slyšen.

Slyšte tedy druhé, a dejte možnost druhým slyšet sebe – svůj unikátní, autentický, „nestádový“ hlas.