Po vydařeným dni sedím v čínské restauraci a pochutnávám si na bohatým menu. Zasloužím si ho – celé odpoledne jsem trénoval tělo na semináři v Liberci a jsem příjemně unaven.

Dojídám, končím kapitolu v elektronické čtečce Kindle a šmátrám v batohu po peněžence.

Na obvyklém místě není, asi někam zapadla. Hm, tak ještě druhou kapsu. Nic. To je divný. Vždyť ještě v Liberci jsem platil.

Nakonec vytáhnu z batohu všechny věci a zkontroluju pořádně, ale peněženka nikde. V tu chvíli mi to dochází – že já jsem ji nechal v tanečním studiu v šatně?

Tak aspoň, že mám mobil. Hledám na webu telefonní čísla do studia a postupně je prozváním. Nikdo to nebere.

Trochu znervózním. Ale věřím, že jsem nebyl okraden v metru a že doklady jsou v bezpečí.

Musím teď akorát vyřešit drobnost se zaplacením za večeři. S tím snad nebude potíž, domluvím se s personálem, že si skočím domů pro hotovost a peníze jim hned přinesu.

Seznamte se s Číňanem

Přijdu k pultu, za kterým stojí Číňan středního věku, a spustím bez oklik: “Dobrý den, já jsem měl meníčko za 139 korun. Ale bohužel jsem teď zjistil, že jsem si zapomněl peněženku v Liberci. Tak já si teď skočím domů a přinesu vám peníze za chvíli, OK?”

Číňan, kterému pro účely tohohle článku budu říkat pan Čong, povídá: “Jak zapomněl peněženku?”

Já: “No platil jsem s ní v Liberci, ale teď jsem zjistil, že jsem ji tam nechal.”

Čong: “Jak můžete jít do restaurace bez peněz?”

Já: “Mrzí mě to. Celou dobu jsem myslel, že ji mám u sebe. Tak já si jenom skočím pro peníze. Nebo vám pak z domova můžu poslat peníze na účet, co je pro vás lepší?”

Čong: “To nejde. Musíte zaplatit teď.”

Já: “No ale já peníze nemám.”

Čong: “Vy jdete do restaurace a nemáte peníze?”

Začínám být trochu netrpělivej. Co má za problém? Jsem snad nějakej sociál, který chce zdrhnout bez placení?

Čong: “Když mi tu necháte mobil, tak si můžete dojít pro peníze.”

Já: “No, mobil vám tu nechat nemůžu. Říkám vám, že se za chvíli vrátím. Vypadám jako někdo, kdo utíká bez placení? Mně se tohleto nikdy nestalo, peníze u sebe neustále nějaké nosím.”

Čong: “Nechte mobil, pak vrátím, až přinesete peníze.”

Já: “Mobil z ruky dát nemůžu.”

Čong: “Jak můžete přijít do restaurace bez peněz? To může říct každý, a pak odejde bez placení a už se nevrátí. Znám ty lidi. Jaktože nemáte peníze?”

Hm, zacyklil na jedné písničce.

Jenže já už taky. Mobil z ruky prostě nedám – až sem moje důvěra nesahá. Nejspíš by mi s ním nic neudělal, ale riskovat nehodlám.

Co teď? Čong má s lidma asi fakt špatný zkušenosti (kdo ví, co mu sem chodí za hosty), a snažit se mu dokazovat, že já patřím mezi ty slušné, nemá smysl.

Jak by se zachoval na místě Čonga mistr Konfucius?

Hledání variant

Stojím a lovím v hlavě další možnosti.

A co prostě utýct? Nechat tu Čonga chvíli samotnýho a pak se vrátit s penězi. Moje dobrodružnější část by do toho šla. Proveditelný to je – ač nejsem žádný sprinterský typ a mám s sebou baťoh, Čong už má svůj věk, a pochybuju, že by mě naháněl po Praze. Ale nakonec ve mně vyhrává slušňák (nebo srab? :)) a tuhle variantu zavrhuju a přemýšlím dál.

Je tu jednoduché řešení – zavolat někomu z kamarádů, ať mě přijde vyplatit. Jenže já jsem už docela napruženej z Čongova přístupu a nechci kvůli němu o víkendu večer otravovat své přátele. Musí to jít jinak.

Hmm…co by na tohle řekla policie? Může to být zajímavý už jenom kvůli té zkušenosti – nikdy jsem s nimi nic neřešil a byl bych zvědavej na průběh.

Nic dalšího mě nenapadá. Takže říkám nahlas: “Fajn, pojďme zavolat policii.”

Chvíli doufám, že teď ustoupí. Třeba je celej ten jeho podnik jenom pračka peněz, a policie je to poslední, o co stojí. “Dobře,” nehne ani brvou.

Aha. Dobrá, dohrajme tedy tuhle hru. Beru telefon a vytáčím. Ze sluchátka se ozve ženský hlas: “Haló, tady záchranná služba.”

Já: “Dobrý den. Promiňte, potřeboval jsem městskou policii a vytočil jsem špatné číslo. Tak promiňte a přeju vám hezký večer.”

Slečna s pobavením v hlase: “Nic se nestalo, musíte vytočit 156. Hezký večer.”

Kouknu po očku na Čonga. Bez projevu emocí sleduje moje galapředstavení.

Na druhý pokus už se trefuju a měšťákům popisuju ve zkratce naší situaci.

Hlas: “Tak vydržte, posíláme k vám hlídku.”

A je to. Teď bude asi chvíli klid. Sundávám si bundu, beru Kindle a jdu si číst.

Čong se usazuje na strategickém místě – ne hned u dveří, aby to nebylo nápadný, ale opodál zhruba stejně daleko od nich, jako jsem já. Neřeším ho už však.

Čas se táhne pomalu, policie zatím nikde. Čong po chvíli znovu roztáčí kolotoč: “Nechápu, jak můžete jít do hospody bez peněz.”

Mávnu rukou – pravda, už dost arogantně – a vracím se ke knížce.

Čong je ale pořád v tom svém myšlenkovém procesu, takže za pár minut přichází s další variací: “Můžete mi tu nechat Kindle.”

Tak to je next level…bohužel pro mě stále neakceptovatelný. Říkám: “To nepřipadá v úvahu. Dlužím vám 139,– Kč a telefon i Kindle mají hodnotu několik tisíc.”

Ale hned mě napadá, že bych mohl mít v batohu něco méně cennýho. Vytahuju mikinu a volám k sobě Čonga.

“Bude vám stačit tohle jako záloha?”

Čong: “Stará mikina? Ta je k ničemu.”

Není tak stará, ale dobrá. Hledám dál. “A co tyhle sportovní kalhoty? Jsou nový, skoro nenošený, moderní materiál.”

Čong: “Jsou staré, nezcenné.”

To trochu přehnal. Ty kalhoty jsou kvalitní, skoro netknutý, a stály přes dva tisíce.

Ale dochází mi, že v disciplíně smlouvání s Číňanem nemám šanci. Navíc má asi zalíbení v elektronice a tu já už u sebe další nemám.

No, aspoň jsem to zkusil. Usmívám se v duchu nad absurdností té situace – snažím se svými tepláky uplatit Číňana, aby mě pustil na kauci -, a vracím se ke knížce.

Muži zákona

V tom mě napadá spásná myšlenka, která čtenáře nejspíš napadla už dávno. Povídám: “Tak já se tady připojím z mobilu na Internet a pošlu vám peníze rovnou.”

Pan Čong chvíli mlčí. Je rozhozenej z toho, že by měl najednou v něčem se mnou souhlasit. Ještě bojuje: “Já neznám číslo účtu.”

“A mohl byste ho zjistit?”

Podezřívavý pohled: “Tak moment, zavolám.”

V tu chvíli tradá! – na scénu přichází dvojice městských policistů.

Setkání s policisty bylo příjemné

Pozdravíme se, popisuju jim už téměř vyřešenou situaci.

Policisté se obracejí k Čongovi, že je vše v pořádku a že to takhle máme udělat. Čong se dívá zpoza telefonu, stále v něm hlodají pochybnosti. Přidává ještě poslední nedůvěřivou poznámku: “A má tam vůbec dost peněz?”

Už nereaguju. Prostě dneska jsem u něj za podvodníka, který žije z jídla druhých lidí.

Přihlašuju se do internetovýho bankovnictví a posílám dvě stovky na nahlášený účet. Po několikanásobném zkontrolování potvrzující SMSky policisté sdělují Čongovi, že je to OK.

Říkám: “Poslal jsem vám tam dvě stě, jo?”

Čong zabručí: “Hmm.”

Tahle poslední výměna představuje maximální míru našeho porozumění, které jsme schopni ten večer s Číňanem dosáhnout.

Je hotovo, balím si věci a loučím se. Než vstoupím na ulici, slyším ještě, jak se ten větší policista obrací na svého parťáka: “No, a když už jsme tady, tak si dáme něco dobrého, ne?”

Druhý den bez identity

Dojíždím domů. Volá slečna ze studia a domlouváme se, že se pozítří po peněžence podívají.

Přemýšlím, co se zítřkem. Chtěl bych zase přepnout zpátky do svého bezstarostného režimu a pustit peněženku z hlavy.

Už vím. Udělám si výlet do přírody! Mám tu nějakou železnou zásobu hotovosti na lístky na vlak, tak super. Bude to takovej malej Vision Quest. Ten velkej jsem zažil loni v létě, kdy jsem bez dokladů, mobilu, jídla a dalších vymožeností vyrazil na čtyři dny do lesa hledat svojí novou identitu. Zpětně ten zážitek v lese hodnotím jako nejzlomovější v mým dosavadním životě. Od té doby si často ve slabších chvílích říkám: “Může se dít cokoliv…ale já jsem byl v lese a poznal jsem sebe.”

Z každého výletu aspoň jedno selfie, to je základ 🙂

Ten nedělní výlet jsem si užil jako už dlouho ne. Prošel jsem zase další kousek Brd, šel jsem s postupně rostoucím pocitem svobody a radosti. Když jsem docházel, byl jsem nadšenej a znova jsem si uvědomil, jak blízko má člověk k radosti a jak málo mu stačí. Posílil se ve mně jemný pocit, že všechno vychází z klidu a všechno se do klidu zase vrací. I když na povrchu jsou často vlny. Ale ty tam budou vždycky a nemá smysl se jimi nechat definovat.

V pondělí mi pak napsali, že se peněženka našla.

Ponaučení

Uvedená situace, ačkoliv byla možná docela banální a nikdy mi v ní nehrozilo nějaké nebezpečí, mi překvapivě ukázala hodně věcí o mně a o lidech.

Především jsem byl překvapenej, jak znenadání se člověk může začít cítit cizincem ve svém rodném městě, v srdci Evropy. Když jsem seděl v té restauraci, venku na ulici chodili lidi, ale já za nimi “nemohl” kvůli pár korunám, cítil jsem se rázem oddělenej od světa. Říkám si, jaký to asi bude, pokud něco podobnýho zažiju za pár týdnů v Thajsku? Kde třeba nebudou vstřícní policajti, nebude možnost připojit se na Internet, a nebudu mít ani v záloze přítele na telefonu. Možná mi tahleta zkušenost má ukázat, že se v životě moc spoléhám na svoje zažité zázemí a na peníze. A že když jsem v pro mě nové situaci, tak i v ní mám cítit důvěru ve vesmír…takovou důvěru, jakou cítím při svých každodenních meditacích.

Jsem rád za to, že jsem Čongovi neustoupil a nenechal jsem mu tam svůj mobil ani Kindle. Některé hranice je dobré si chránit, i když to v tu chvíli vypadá jako mezkovitost.

Považuju za dobrý znamení i to, že jsem neměl potřebu si před policisty vůči Číňanovi přisazovat, očerňovat ho. Prostě jsem jim řekl, jak to bylo, jak to vyřešíme a hotovo. Přijde mi to jako doplňující se kombinace – umět držet respekt k druhému a zbytečně do něj nekopat, ale zároveň si chránit svoje vlastní hranice.

Co jsem zatím nepochopil, je moje pohnutka zaplatit Čongovi 200,– Kč místo odpovídajících cca 150,–. Nejsem si jistej, odkud  impuls zaplatit tolik vycházel. Jestli to byl čistě výraz omluvy, anebo i trochu zpupnost a snaha dokázat mu, že na to ty peníze mám a padesát korun navíc mě nevytrhne. Dochází mi, že v jistým smyslu jsem se cítil být lepší než on – já se přece nesetkávám s takovými existencemi, které chodí do restaurace k němu a kradou tam. Možná bych to příště chtěl řešit bez jakýchkoliv pocitů nadřazenosti a arogance.

Silný okamžik nastal cestou z restaurace. Volal jsem zpátky kamarádovi, který se mnou chtěl původně probrat něco svého. Místo naslouchání jsem na něj vychrlil svůj příběh. Když jsem se ho zeptal na jeho názor, řekl mi: “Připomíná mi to nedávnou situaci, kdy sis zapomněl mobil v autě. Taky jsi v tu chvíli tak trochu zpanikařil a vypadalo, žes nevěřil, že v tom autě bude. Zdá se, jako kdybys nějak nevěřil vesmíru.” V tu chvíli jsem se mlčky asi urazil, ale později se mi to rozleželo a dávám mu za pravdu. Jak už jsem napsal dřív, nejspíš se moc spoléhám na svoje vyšlapané cestičky…a když se najednou stane něco nepříjemného, kde moje zažité přístupy nefungují, tak znejistím a zapomenu na moje propojení s vesmírem a se sebou.

Hodně fajn pro mě byl ten výlet do lesa. Je důležitý umět opustit věci, se kterými se nedá v tu chvíli nic dělat, a jít si udělat radost na duši. To je dovednost, kterou chci dál kultivovat. Vzpomínám si na příběh mnicha, který visí na jedné ruce ze skály a pod ním přešlapuje hladovej tygr. Mnich v té bezvýchodné situaci obdivuje krásu květiny vedle jeho ruky a užívá si těch posledních chvil.

Zkušenost s policií byla pozitivní. Chlápci brali svoji práci zodpovědně a byla z nich cítit ochota pomáhat. Ale taky jsem rád, že bysme to s Čongem vyřešili sami i bez jejich účasti.

A myšlenka na závěr – těším se, až zase někdy budu v Karlíně a stavím se v té restauraci na jídlo. Chtěl bych se s Čongem zase potkat a zavzpomínat. Vždyť on sehrál v tomhle příběhu důležitou roli. Stejně jako ji sehrávají v mém životě všichni mí “soupeři”, kteří jsou zhmotněním mých vnitřních konfliktů. A podobně i lidé, které mám rád, jsou připomenutím mojí sebelásky.

Opatrujte se,
Martin