Za uplynulý rok jsem na svůj blog nenapsal jediný článek. Se spoustou z vás jsem tím ztratil kontakt. Trochu si to vyčítám, ale prostě k psaní mě to nepouštělo.

Přitom jsem už měl rozepsáno několik námětů:

• Dokončení série z Thajska
• 10denní pouť do Jeruzaléma
• Měsíc digitálního nomádství na Bali s Mirkou a projektem Titali – Zážitková seznamka
• Setkávání magické skupiny
• Můj vztah s Hankou

Články jsem vždycky rozepsal, ale nedokončil. Vždy přišla nějaká další zkušenost, která mě od psaní odvedla.

Největším tématem pro mě byl (a stále je) právě vztah s Hankou, mojí dlouholetou kamarádkou. Cca před rokem jsme se začali víc scházet, loni v listopadu jsme se dali dohromady a sestěhovali se.

Před dvěma týdny jsem ji požádal o ruku. Chci vám o této zkušenosti napsat, a tím mimo jiné prolomit svůj spisovatelský půst.

Snová dimenze

Leželi jsme spolu s Hankou v posteli a chystali se na krátký večerní odpočinek. Ve vedlejším pokoji zatím naši tři přátelé připravovali setkání magické skupiny.

Netrvalo dlouho, zavřely se mi oči a ponořil jsem se do snového světa.

Probudil jsem se po chvilce, s pocitem že je něco jinak. Vzápětí jsem pocítil obrovský strach. Strach z toho, že jsem uvězněný v této realitě.

Vybavil jsem si, že jsem ve snu s Hankou zažíval absolutní propojení našich duší. A že tady, ve fyzickém světě, je to spojení přehlušeno našimi osobnostmi, strachy a zraněními z minulosti. Měl jsem strach, že se tady nikdy tak nepropojíme tak, jako ve snu.

Chtěl jsem se vrátit do spánku, zpátky do bezpečí. Nešlo to, a místo toho jsem začal řvát. Křičel jsem asi minutu v kuse. Vnímal jsem, co se děje, a že můžu kdykoliv přestat, ale bylo obrovsky úlevné to ze sebe dostat.

Když jsem skončil a nabral dech, začalo mi toho být všeho líto a rozbrečel jsem se.

Celou tu dobu Hanka ležela vedle mě v posteli a byla potichu. Teď, když se mi začaly řinout slzy, mě objala, já se k ní schoulil a plakal a plakal. Byla mi oporou a konejšila mě jako malé dítě.

Vzpomněl jsem si, že už dřív jsem měl vhledy, že se naše duše znají dlouho a že jsme spolu strávili mnoho minulých životů. Poznávali jsme se, oťukávali, hráli si. Laškovali, objevovali sexualitu. Bojovali spolu, znásilňovali a zabíjeli se. Strávili jsme i život, ve kterém jsme se celou dobu spolu nudili a promrhali ho. Napadlo mě, že v tomhle životě by mohly být věci hlubší, než kdy dřív.

Prostor možností

Po dlouhých minutách můj pláč nakonec přešel. Měl jsem stále zavřené oči, a najednou jako kdyby se před mým vnitřním zrakem otevřel prostor nekonečných možností. Jako kdyby se mě něco zeptalo: “Co chceš? Můžeš se teď rozhodnout o čemkoliv.”

To Něco mi neslibovalo, že se mi případné přání splní. Ale hmatatelně jsem vnímal možnost se rozhodnout bez jakýchkoliv limitů.

Cítil jsem, že mi naslouchá celý vesmír, a že je mi k službám. Užíval jsem si tu posvátnou chvíli. Zároveň jsem začal cítit strach, se kterým jsem se setkal už tolikrát – strach ze špatného rozhodnutí.

Nějakou dobu jsem v tomhle mlhavém stavu setrvával, když jsem si uvědomil, jak se pomalu něco mění a mně začíná být jasné, že odpověď na otázku už znám.

Odpověď zněla: Chci si vzít Hanku.

Jak to říct?

Nepochyboval jsem, že teď je i zároveň nejlepší chvíle, kdy to nahlas vyslovit před Hankou.

Jak to ale říct? V hlavě mi vyvstalo několik variant:

1. “Chceš si mě vzít?” Nejodvážnější varianta. Přímá otázka, ze které je jasné, co chci já, a taky že teď je ten čas, kdy chci i po Hance, aby se rozhodla.
2. “Chci si tě vzít.” Tím taky jasně říkám, co chci za sebe, ale chybí v tom ten prvek mužského vedení.
3. “Chci s tebou strávit život.” Oproti předchozím variantám mi přišla tahle věta taková vlažnější.

Představit si, že říkám třetí variantu, pro mě nebyl žádný problém. K té druhé jsem se musel chvíli dopracovávat. A skoro jsem ji i v několika okamžicích vyslovil. Jenže naštěstí jedna moje část se vždy zeptala, jestli opravdu chci v téhle chvíli volit jednodušší variantu, u které vím, že plně nevyjadřuje to, co chce říct moje srdce.

“To nedám, to prostě nedám!” volal jsem. (Zpětně mi Hanka říkala, že v téhle fázi si myslela, že tuhle větu říkám, protože život s ní už nedávám a že se s ní chci rozejít. Vidím, že i pro ni to byly obtížné chvíle. Cítím vděčnost (a obdiv k její síle), že mi ten večer poskytla potřebný prostor.)

Zkoušel jsem ještě v duchu smlouvat, vymýšlet další varianty, jenže moje svědomí mě vždycky přitlačilo ke zdi a připomnělo mi, že pokud to teď ošidím, tak s tím budu muset dál žít.

Začal jsem si vybavovat svoje dosavadní zkušenosti s ženami. Vzpomněl jsem si na Terku, ženu, kterou jsem měl hodně rád a se kterou jsem před sedmi lety prožil svůj do té doby jediný vážný vztah. Trval 1,5 roku, rozešli jsme se v dobrém a já jsem obrovsky vděčný za tu zkušenost. Vidím, že mě skvěle připravila na to, až přijde Hanka.

Uviděl jsem taky, že i když se pohybuju v různých kruzích, kde se vyskytuje relativně dost žen, nikdy jsem se s žádnou další nesblížil. U žádné jsem necítil, že je to Ona, a nepustil jsem si ji k tělu.

Po těchto úvahách jsem uviděl, že prostě pro mě žádná jiná žena není.

“Chceš si mě vzít?” řekl jsem. Tak a je to venku.

Nastalo ticho.

Moje nervozita se vystupňovala.

“Já si tě chci vzít,” dodal jsem.

“Chci s tebou strávit život,” vyšlo ze mě do třetice.

Už si nepamatuju, co jsem říkal dál. Měl jsem pocit, že jsem se do toho všeho zamotal, tak jsem nakonec prostě zmlknul. Dostavil se takový zvláštní klidný postoj – že to pouštím a že je mi jedno, jaká odpověď přijde.

A ona vzápětí přišla.

“Ano,” řekla Hanka.

Magičtí gratulanti

Uběhlo pár desítek vteřin, a najednou slyšíme, jak na dveře někdo ťuká.

Vstoupili naši tři přátelé z magické skupiny, a k našemu překvapení v ruce nesli červené víno. Nechápal jsem, jak se tu mohli s takovým přesným načasováním objevit, když zcela jistě nemohli slyšet téma našeho rozhovoru. V dobré náladě jsme si všichni dohromady připili.

Později nám se smíchem řekli, že bylo naprosto jasné, kdy přijdou. Ukázali nám jednoduchý přístroj, který sestavil Jindra, a který jim ten správný čas prostě ukázal. Neptejte se mě, jak to mohlo zafungovat, když ten přístroj měřil “jenom” teplotu…pro mě je tohleto magie v praxi.

Co bude dál?

Uvažoval jsem od toho večera několikrát, co se stalo a proč jsem Hanku požádal zrovna ten den. Vybavil jsem si zkušenost pár hodin před zasnoubením, kdy jsme něco řešili, já jsem v jeden okamžik přestal reagovat (s naštvaným postojem ve stylu “To nemám zapotřebí”), Hanka chvíli na to ve zlosti mrštila mým směrem esenciální olej. Tématem nás obou je dávat před tím druhým průchod svým emocím, a otevřel se tím nějaký kanál (pravda, zatím celkem neotesaný :)). I když jsem si to v ten okamžik neuvědomoval, myslím, že to pro mě byl signál, že tato žena je ochotna do vztahu se mnou jít naplno.

Co bude dál, nevím. Prstýnek ještě nemám, termín svatby jsme zatím neřešili. Věřím, že to všechno přijde v pravý čas. Teď vyplouvají na povrch různé strachy a otazníky – ten vztah je intenzivní a dává nám oběma zabrat. Mám obavy, že budu vypadat před ostatními blbě, když to někdo z nás nedá a já budu psát další článek, že teda jdeme od sebe. Ale možná právě proto potřebuju zase začít víc psát, abych tyto pochybnosti ze sebe dostal, ukázal je světu, a nakonec je sám přijal. A naučil se žít s vědomím nejistoty toho, co bude.

Tuším totiž, že mě vede něco vyššího a že celou dobu je na pozadí vše prostupující láska.

Hanko, miluju tě.

Martin